Osmělil jsem se a zeptal se, co jste prosím viděla?
Havrany, jeden z nich se po mně ohlédl, zdálo se, že má vaše oči,..., poté přiletěla labuť, vplula rychle se otáčejícím tělem do něho, on se nadýchl a něco jí pošeptal. Skrz průsvitné tělo jsem spatřila, jak se labuť ukládá ke spánku, stává se vílou, její zářící vlasy vyplouvají z havranova těla, celé je ovinují, černá barva se snoubí se zlatou a obě vytvářejí loď plující majestátně k nám,..., nespíte? zeptala se a aniž čekala na odpověď, přisedla ke mně.
Svými vlasy začala hrát na nástroj, který nikdy neviděla, neslyšela, a jehož hru tušila v tisících roztříštěných pohybech, pohledech toho, jenž seděl vedle ní.
Vlak uháněl, patřil jenom nám, ruce kohosi se vysunuly, jemně nám pokynuly, aby vzápětí zdvihly tu obrovskou masu kovu a pohybu, a ostatní mohli uprostřed všeho zahlédnout dvě tečky, jak se k sobě tisknou a mizí tam, kde na sebe čekají jen oni dva.
|
